Reportáž z 2.kola 1. ligy žen a Vládi.

Někdy ve středu jsem se rozhodl že, se stanu účastníkem 2. kola ligy žen. Aby ze mě někdo neudělal úchyla, tak jsem si předem vymyslel že vlastně cestuji na závody kde běží také Ládin.
4:50 – Zvoní budík - myji se i zuby čistím, kafe do termosky vařím do tašky k sandálům a kraťasům ukládám (doufám ve slunečné počasí) a vyrážím směr Hostivař.
6:00 – Přijíždím do Hostivaře o 45 minut před oficiálním srazem. Zkurvená MHD tentokrát fantasticky navazovala a já to z Letňan stihl za neskutečných 38 minut. Říkám si nevadí dám si jedno v Nonstopu pohovořím s kamarády a noviny si prolistuji. Nicméně Nonstop navzdory jménu je zavřený což mě nasralo. Naštěstí jsem měl klíče od bazénu tak jsem se alespoň došel na hajzlík.
6:50 – odjezd autobusu, zabírám si dvě dvojsedačky, jež jsem ovšem neuhájil proti atletkám, které se jak stádo kvičicích a hihňajících selátek nasoukalo do autobusu a na mně si jednu z mých dvou dvousedaček vymohlo pískavými výkřiky že jsem hroch, sobec apod. Samozřejmě kdyby se trošku uskromnili byli bychom spokojeni všichni.
Kolem půl osmé – Všiml jsem si že jedna z našich závodnic má takové divné šedivé vlasy a na temeni začínající plešku, nebyla to atletka byl to Tonda, to mi dodalo (tak on ještě běhá první ligu?). Jinak jsem si cestou nejvíc povídal s Aničkou Hlaváčovou. Moc se mi líbí ale já jí asi ne, pořád koulela očima jak jsem trapný, i když jsem byl zrovna velmi vtipný. Nicméně to nevzdávám.
Do Stříbra jsme dorazili za vydatného deště asi v půl desáté. Dal jsem si kuřecí plátek a pivo. Kuře bylo nevalné chuti, nebo spíše žádné chuti, nakládat a kořenit maso je asi pro ty burany věcí neznámou. Zato pivo bylo báječné, velmi kvalitně ošetřený gambrinus i v kelímku chutnal znamenitě. Problém byl v hustém dešti který neustále toto pivo ředil. Jelikož jsem mazaný tak jsem si začal kupovat pouze piva malá a to ze dvou důvodů zaprvé menší kelímek má do sebe ze zhora menší otvor čili do něj padne méně kapek než do kelímku většího, který ač objemem pouze 1,6-tinásobný má plochu otvoru 2.1 násobně větší. Nepoměr je zřejmý. Někteří z Vás samozřejmě můžete namítnout že, jsem musel vystát více front ale já tam to pivo pil v podstatě jediný a tak se to dalo vydržet. Druhý důvod je že, toto malé pivo je rychleji vypito tudíž do něj prší méně času (tzv. efekt prvního loku – někdy jediného ). Sebekriticky se musím přiznat že se tam našli i mazanější návštěvníci než já. Oni si prostě brali pivo, limo, kávu a jídlo na tribunu nad níž byla střecha, tudíž nemuseli řešit problém s ředěným pivem. Já si však myslím že, i mé řešení tohoto problému by nemělo zapadnout a kdoví možná na něj někdo v budoucnu ještě naváže.
Ale vraťme se k tomu proč jsem do Stříbra cestoval a to byla atletika: Moc jsem toho neviděl. Zdržovalo mně neustálé postávání u stánku. Toho jsem zanechal v momentě kdy se můj svěřenec Vláďa, údajně po závodě, vydal hledat hospodu. Proto jsem opustil stánek a celý promáčený jsem se vydal s ním do centra. To jsme pravděpodobně minuli, nevěřím že křižovatku, kostel, parkoviště a picériji někdo může nazývat centrem, nicméně jsme vlezli do této picérie, zde jsem si dal těstoviny a dojedl Vláďovu picu. Jídlo chutné ale jelikož jsem si těsně před odchodem od mokrého stánku dal klobásu začalo mně trochu bolet břicho. Zapil jsem to pivem a opět vyrazil na atletiku. A tam se děli věci: u našeho známého stánku začali grilovat vepřovou na pepři, byla to nejlepší volba toho dne. Zapil jsem jí jedním či dvěma „bonbónky“ a konečně jsem se dostal na tribunu. Všude se tam protahovala krásná, štíhlá ale nervózní děvčata (asi měla před závodem). Užuž jsem se dostával do deprese ale naštěstí jsem objevil ostrůvek pohody v moři napětí. Ta děvčata, na která jsem tak omámeně hleděl, byla něco úplně jiného než zbytek závodníků, tady se pili limonády, jedli bagety se salámem a řízky, škubaly se pytlíky bonbónů a vzduchem neustále létaly obaly od sušenek. Jsem u svých chtělo se mi křičet a taky že jo – KOVOŠROT DOTOHO křičel jsem zrovna v momentě, kdy jakýsi transsexuál s lordózou páteře běžel v ženském dresu Děkanky čestné kolečko. Po doběhnutí se ho ujali rozhodčí a zcela nesmyslně ho vyloučili. Nevím jak mu to zdůvodnili ale já bych je okamžitě žaloval. Ten člověk je evidentně chorý nicméně mi přijde spíše pomatený než nebezpečný. Opravdu mi ale nedošlo čím se provinil.
Po mém fandění se naše závodnice začaly ošívat a pozorovat okolí jestli je snad někdo se mnou nespojuje a tak jsem si sedl doprostřed mezi ně. Mojí mírnou opilost naštěstí svým chováním překonaly jiné hvězdy, ano správně tušíte duo Bešťák – Behenský předvedlo velice pěkný výkon (a tak zastínilo můj zinscenovaný pád na Budějovickou čtvrtkařku). Jádrem sporu byla kupodivu štafeta, vše nakonec dopadlo dobře. Těm kdo do Stříbra jeli jenom kvůli této štafetě, a nakonec ji neběžely, jistě nevadí že si užily krásný den na tribuně. Naopak jakési hostující závodnice, které vůbec neznám a které tuto trať povětšinou stěží stlačily pod 70 sekund, si tento závod jistě vychutnaly se vším všudy. Zvláště když předtím absolvovaly patnáctistovku a pětku (nutno uznat že v celku kvalitně). Celý jinak nepovedený den měl ještě dvě kaňky: Petr nechal na lavičce kameru a Karel podal demisi na funkci šéfa družstva žen, proto jsem na něj trochu naštvaný ale na druhou stranu se mu moc nedivím.

autor: Martin Cvetler

foto: nikdo

kovosroti.wz.cz