Tuto neděli se v Krčském lese v pražských Kunraticích konal již 75. ročník nejmasovějšího přespolního běhu v ČR a u toho nemohli chybět ani zástupci našeho úžasného atletického klubu. Od nás ze skupiny jsem se zúčastnil já - Kotel a taky Cigi. Start naší dvojice byl naplánován na 11 hodin 41 minut a nějaké ty vteřiny, takže jsme se dokonce mohli i slušně vyspat a v klidu se rozcvičit. Po sobotním dešti jsem se trochu obával, aby trať závodu nebyla rozblácená stejně jako v loňském ročníku, kdy jsem se do cíle doklouzal jako sněhulák z bláta v příšerném čase. Nakonec však trať vypadala vcelku kvalitně. Letos jsem si dal za cíl doběhnout do cíle v čase pod 15 minut a pokud možno vylepšit svůj osobní rekord 14:51,8, takže jsem nepodcenil přípravu na závod a šel se před startem trochu rozklusat a protáhnout. Bohužel jsem to nějak časově neodhadl a při čekání na start závodu jsem stejně vytuhnul a vystydnul. Ale co naplat... Čím víc se blížil start, tím víc jsem pociťoval onu známou kunratickou nervozitu a říkal si:"Co já to tu vlastně dělám?!...Proč se tak trápím?!...Letos to jdu fakt naposled!" a další podobné fráze. Okamžik startu se neúprosně blížil a už nebylo úniku...3..2..1..A bylo odstartováno. Vyrazil jsem vstříc prvnímu potoku, následován Cigim. Vzhledem ke své obuvi - o číslo větší kopačky po otci, které se mi malinko zouvaly - jsem zvolil na začátku bezpečnější cestu po souši, zatímco Cigi se rozhodl pro přímou trasu bahnem. Společně jsme přeskočili potok a já se spořádaně zařadil za Cigiho, který dobýval první kopec. To ještě šlo. Při seběhu jsem si trochu odpočinul, zdolal další potok a byl zvědav co se mnou udělá pověstný hrádek (převýšení 45 výškových metrů na 60 metrech délky). Po několika metrech marného pokusu o běh mi bylo jasné, že to nepůjde - páteční posilovna se tvrdě hlásila o slovo... Chopil jsem se tedy lana, které bylo natažené po mé pravici a začal šplhat jako horolezec. Cigi byl neustále v dohledu, nějakých 10 m předemnou. Nechtěl jsem si ho nechat moc utéct a tak jsem musel chvátat. Nakonec jsme se nějak vyškrábali nahoru a po opačné straně kopce se opět po laně spustili dolů. Při pokusu o zdolání třetího - posledního potoku jsem si málem sedl na zadek do vody, ale nakonec jsem to nějak záhadně ustál, takže v pohodě. Předemnou byla odpočinková rovinka po asfaltové cestě. Trochu jsem se dal do kupy, doběhl Cigiho, avšak předemnou se vynořil třetí kopec. Ani mě nenapadlo pokoušet se o výběh a hned od začátku jsem se kopec pokoušel zdolat horolezeckým způsobem - tentokrát po čtyřech. Těsně před vrcholem jsem předstihl Cigiho, řekl mu něco jako:"Pyčo vole", on mi odpověděděl něco podobně inteligentního a běželo se dál. Cigi zůstal nějakých pár metrů za mnou a já se snažil se o úprk. U závory, kde se měří mezičas jsem letmým pohledem stihl zkontrolovat hodinky - 10:22,6 - super. Tak rychlý mezičas jsem nikdy neměl. Ovšem síly velmi rychle ubývaly a nohám se ani trochu nechtělo. Cigi mě i přes relativně velkou ztrátu nakonec znovu doběhl, těsně před seběhem do cíle i předběhl a uháněl vpřed vstříc skvělému času. Já se na seběhu ještě trochu zasekl za nějakým starším spoluběžcem, ale nakonec jsem do cíle také doklopýtal. Měl jsem dost - pocit krve v krku, stehna jak z olova, žaludeční nevolnost a tak dále. Ale jinak skvělá (i když trošku masochistická) zábava - příště poběžím zas. Kunratická je prostě kult - kdo okusí jednou, příště musí znova. A výsledné časy? Cigi 14:48,3 a já 14:57,6. Takže celkem spokojenost. Pokud jste dočetli až sem, děkuji za Váš čas. Kotel. PS: pár fotek najdete v galerii na http://funky-monk.webgarden.cz