_Kozojedy 2002 – U Kotla na chatě – originální skoropravdivá reportáž

1.Den – Všechno to začalo 28.7.2002. Proto, že se jelo ke mně na chatu jsem nemohl ponechat nic náhodě a musel všechno řádně zorganizovat. Vydali jsme se tedy s Cigim do Kozojed už ráno, přestože sraz byl naplánován až na 16,00 v Kozojedech. Hodil nás tam autem můj otec, ale vešli jsme se jen taktak. Já i Cigi jsme měli tašky, Cigi ještě navrch plato vajec, abychom neumřeli hlady. Taky jsme táhli mojí Hi-Fi věž. No nebudu to protahovat…do Kozojed jsme dorazili asi v 10. Když sousedi viděli, že jedu pouze s jedním kamarádem, silně si oddechli….No když si vzpomenu, co jsme dělali loni, ani se jim nedivim J, ale abych se vrátil k tématu: S Cigim jsme trochu upravili vnitřek chaty, (naprosto zbytečně) uklidili apod. Pak jsme si ohřáli zelňačku, která byla k obědu – asi ani nemusim připomínat, že jsme jí připálili…Odpoledne jsme se šli vykoupat a taky trochu okouknout, jak to vypadá s místníma holkama. Avšak když jsme se jich pár pokoušeli sbalit, zrovna začal zvonit telefon a volal Bareš. Plácal blbosti jako obvykle, takže jsme se s nim nebavili, ale na balení jsme mohli zapomenout. Ve 16,00 jsme už byli na zastávce autobusu, kam měli přijet ostatní. Nakonec dorazili Tomáš „Bušek“ Bošek a Šimon „Šimi“ Kohout z Jeseniovky, Ondra Benda ze Spartaku Praha 4 a Adam Hloušek a Lukáš Bareš od nás, z Kovošrotu. Účast Jelena a Vaška Janouška ze Spartaku krachla kvůli repre soustředění běhů, další pozvaný Tomáš Beran z Dukly se vykecal, Pavel Picka z Pacova nejel proto, že nejel Jelen (jsou teplý J) a Kuba Mildner údajně musel k babičce na Moravu. No...abych to neprotahoval: ti, co nepřijeli o hodně přišli. Když jsme přišli do chaty, sousedi opět začali lomit ruce, kolik nás je a ještě jedna sousedka nás začala dost silně pozorovat (začala stloukat králíkárnu, na kterou normálně ani nešáhne – jen když se začne něco dít, vyleze a začne dělat, že dělá). Protože jsme měli málo jídla a pití, vyslali jsme do vesnice odborníka – Lukáše Bareše a aby to nepřehnal s nákupem alkoholu, šli s ním pro jistotu Bušek a Šimi. Adam s Ondrou připravovali oheň a já s Cigim jsme šli připravit menší bojovku. Povečeřeli jsme buřty, které jsme důkladně prolili J. Šimi ještě „mírně pod vlivem“ vyprávěl pár příhod. Do některých se tak zažral, že prokázal i svůj herecký talent a všichni se zkrátka dobře bavili. Okolo půlnoci pak přišla na řadu slibovaná bojovka. Všichni nadávali a nikomu se samotnému do lesa nechtělo. Rozhodli jsme tedy, že půjdeme hromadně. Bojovka spočívala hlavně v hledání nějakých určených předmětů. Na prvním stanovišti například musel Šimi za světla lucerny vylézt na strom, sundat láhev piva a vypít. Na druhém stanovišti se hledal poklad v potoce (no spíš v bahně). Nakonec ho našel Adam. Na třetím stanovišti se muselo nad potokem po provaze opět doručkovat pro pivo a opět se toho ujal Šimi. Na 4. stanovišti se rýžovalo zlato v potoce (jako zlato jsme použili hřebíky). Do potoku jsme taky umístili ještě prémii – samozřejmě láhev piva. Už ani nevím, kdo bojovku vyhrál, ale hlavně, že se všichni pobavili. Vydali jsme se zpět do chaty. Chtěli jsme ještě vystrašit Bareše, takže Cigi se nám nepozorovaně ztratil, prodíral se houštím a vybafnul na nás. Nikdo se ho ani moc nelekl. Tedy kromě mě, protože jsem měl v ruce nůž a Cigi se vyřítil ze křoví přímo na mě….Málem jsem ho zabodnul…Naštěstí to skončilo dobře, akorát se Cigi nakopnul o Ondrovo koleno a pak než šel spát hrozně simuloval J.Tím skončil 1. den.
2.Den jsem se ráno probudil jako první. Všichni ještě spali. Neváhal jsem a samozřejmě je vzbudil. Bylo asi 9 hodin a my jsme se chystali na celý den na koupaliště. Hned po mě vstal (no spíš vykulhal) z postele Cigi. Ostatním se moc nechtělo. Nakonec vylezli. Po snídani (čaj s rohlíkem) jsme vyrazili. Šli jsme pěšky lesem a na koupaliště dorazili asi po půl hodině. Místní pokladník nás pustil dovnitř na dětské vstupenky, takže jsme ani moc neutratili. V poledne jsme poobědvali klobásy u stánku. Sice stála 35 KČ jedna, ale byly celkem dobrý, takže jsem to nějak přežil. Bylo hrozné vedro, takže k pití jsme zvolili Fantu – 3dcl za 17,-. Taky nic levného….Jedině Bareš si dal pivo. No ať si říká kdo chce co chce, ale já bych to z kelímku nepil….Po vydatném obědě jsme si půjčili 2 surfy a prozkoumali 2. břeh rybníka (mimochodem tam byli nějaký holky, ale o podrobnostech se rozepisovat nebudu J). Ještě jsme si na pláži zahráli fotbálek, Bareš se ještě pokoušel sbalit nějakou holku, jejíž tanga plavky mu silně zamotaly hlavu, ale nezadařilo se. Šli jsme tedy domu. Přesněji jeli jsme autobusem. V chatě jsme jenom nechali plavky a vyrazili na obchůzku po místních hospodách. Zahájili jsme „U Švarce“, ale tam jsem jenom povečeřeli a pak se přesunuly do hospody „U Heřmanů“. V televizi dávali Slávii, takže bylo co kritizovat. Po pár pivech jsme se vcelku rozpovídali, zejména o různých hospodských hrách, hlavně o Bolívii. Jistě ani nemusím dodávat, že o programu na večer bylo rázem rozhodnuto. Myslim, že o Bolívii se ani nemusim moc rozepisovat, asi bude stačit, když napíšu, že Šimi byl úplně „na sračky“. No ono se není co divit. Já kdybych vypil půl flašky vodky, tak taky ležim pod stolem. Ještě pár piv a panáčků jablečného Jelcina a bylo dokonáno. (určitě zkoukněte fotky). Já jsem na tom byl ještě relativně dobře – jenom jsem tancoval kozáčka, ale ustál jsem to, takže zas tak na mol jsem být nemohl. Nejvíc v pohodě byl Ondra, který abstinoval a Bareš, který po mobilu balil svoje dvanáctky z chatu a jedna mu zrovna dala kopačky. On to ale asi nedokázal pochopit, že ho nechala a furt jí volal a naléhal, aby za ním přijela. Ona byla blbá, tak si vymyslela výmluvu, že jí umřel nejlepší kamarád….No uznejte sami…Blbější výmluvu jsem ještě neslyšel. Když se Bareš přišel pochlubit, co mu řekla, Cigi už byl pěkně v ráži a řekl mu (cituji):“No jo, Bareši. Tak ti přeju upřímnou soustrast a jdi do prdele.“ Od té chvíle Barešově dvanáctce nikdo neřekl jinak než „upřímná soustrast“. Když už jsem u těch přezdívek, tak Bareš taky vyfasoval jednu novou – Šuki12, ale pojďme zpět k Bolívii. Když už byli všichni tak mimo, že se sotva drželi, rozhodlo se, že se půjdeme podle loňské tradice k rybníku vykoupat. Sice bylo asi půl druhé v noci, ale v tu chvíli nám to ani nijak nevadilo. Cestou k rybníku někteří z nás trochu vystřízlivěli (Bušek, Cigi), někteří na tom byli stejně (já, Adam, Ondra) a některým se alkohol značně rozproudil v těle (Šimi). Šuki s námi k rybníku nešel. Radši zůstal v chatě a zkoušel ještě přemlouvat upřímnou soustrast, aby přijela(stejně se na něj ale vyprdla). Ale abych neodbočoval od děje: Nakonec to dopadlo tak, že posledních 500m cesty k rybníku jsme Šimiho ve dvou střídavě nesli, protože už neudělal ani krok po svých. Dohodli jsme se, že se vykoupem, ale Šimiho do vody nepustíme, aby se nám neutopil. On byl ale jiného názoru, u rybníka se svlékl a ještě s láhví vodky v ruce nám utekl ke stavidlu, kde se chystal skočit do vody. Ondra s Adamem ho naštěstí zadrželi. Do vody jsme nakonec vlezli jenom já a Adam, protože ostatní asi byli na takovou blbost málo ožralí (když teda ale nepočítám Šimiho). Zatímco jsme byli ve vodě, Šimi nám na hrázi hlasitě nadával a určitě vzbudil pár vesničanů. Po vykoupání jsme chtěli jít domu, ale měli jsme problém: Jak dopravit ožralého Šimona do chaty, aniž by nás poblil a aniž by vzbudil půlku vesnice. Zatím jsme to neřešili, oblékli Šimonovi aspoň triko, kdybychom cestou někoho potkali a vyrazili. Šimona jsem si vzal na starost já a Ondra. První polovina cesty probíhala vcelku v klidu. Šimon se akorát omlouval, že je úplně ožralej a nahlas nadával: „….ehhhhh….Kurva…ehhhh jak je to kurva daleko…kurva…Mě už se chce kurva spát….hhhh“. Podobných prupovídek jsme si užili cestou ještě víc, ale radši se o tom nebudu ani moc zmiňovat. Když jsme Šimona konečně dotáhli na kraj chatové osady, nejdřív se hluboce předklonil, něco zabučel a pak se mohutně poblil. Pak se svalil a usnul. Nemohli jsme s nim vůbec hnout, tak mě napadlo, že ho odvezeme v kolečku. Protože mi Šimi trochu nablil do bot, zul jsem se a společně s Buškem vyrazil pro kolečko. Ta cesta byl pro mě utrpení….Trošku jsem se o něco říznul, protože cesta byla plná kamení a jiného svinstva…No nakonec jsme zdárně dorazili, já jsem se obul, vzal kolečko a jeli jsme pro ožralu. Celá akce by asi špičkově klapla, nikdo by o ničem nevěděl, až na to, že to kolečko dělalo hrozný rachot a probudilo ty nejzvědavější sousedy a tu sousedku s králikárnou(vypadá jak kuželka, tak jí tak od teďka budu nazývat). No naštěstí jenom čuměli a na nic se nevyptávali. Když jsme dorazili k Šimonovi, společnými silami jsme ho naložili. K chatě vezl kolečko Cigi a Adam přidržoval Šimonovi hlavu, aby si jí neomlátil o pneumatiku. Zdárně jsme dorazili k chatě a vyklopili Šimona, který se ještě párkrát v polospánku cestou poblil. Rozhodl jsem, že je potřeba ho trošku probudit, aby si nenablil do spacáku, nebo se neudusil. Přinesl jsem konev studené vody a prostě ho polil. A to byste koukali, jak se rychle probudil J. Pak mi začal nadávat:“Kotrouši…kurva…nelij to na mě….(pokračoval jsem a trochu jsem mu nalil do pusy)…Kotle nelij to na mě kurva…ehhhhh…kurva“. Pak si v polospánku vlezl do spacáku a usnul. My jsme šli ještě do chaty. Bylo půl čtvrté ráno. Cestu k rybníku, která by nám za normálních okolností trvala tam a zpátky maximálně 20 minut jsme absolvovali za 120minut…No…alkohol je metla lidstva. Přibližně s takovými myšlenkami jsme usnuli. To byl konec 2. dne.
3.Den jsme se ráno probudili do silné kocoviny. Bušek už musel odjet domů, protože neměl žádný a prachy a čas, tak jsme se s ním rozloučili a poslali ho na autobus. Rozhodlo se, že budeme po kocovině odpočívat. Posnídali jsme, nebo spíš rovnou poobědvali špagety, které Bareš stejně jako loni připálil, ale ani nám to nevadilo. Já s Cigim jsme šli do lesa uklidit ještě věci po bojovce, ostatní odpočívali. A protože cesta do lesa vedla okolo zvědavých sousedů, kteří zrovna kecali s kuželkou, přišla na řadu nevyhnutelná otázka: „Tak klucííí, co jste to tam v noci stěhoval??“, řekla kuželka. Měl jsem sto chutí jí poslat do prdele a říct, co je jí do toho, ale nakonec jsem jí řekl, že to Šimi trošku přehnal a že jsme ho stěhovali v kolečku. Cestou zpátky z lesa jsme nesli všechny ty věci, co tam zůstaly, tedy lano, ošklivou velkou rezavou krabici a pár lahví od piva. A samozřejmě že jakmile jsme šli okolo sousedů, následoval opět výslech. Kuželka:“Co to nesete?“. To už mě fakt trochu vytočilo, jak je zvědavá a řekl jsem jí, že poklad. V tu chvíli se ozvala zvědavá sousedka a řekla, že jsme hajzlové. Vykašlali jsme se na ní a ignorovali jí. Tenhle den se v podstatě nic jiného zajímavého nestalo. Odpoledne jsme šli k rybníku na koupání a do Hotelu na večeři. Všem ještě nebylo zrovna dobře, takže k pití jsme si raději dali džus, fantu apod., tedy kromě Šukiho, který zůstal u piva. Večeře byla v pohodě. Přesunuli jsme se do chaty a až do noci hráli psychoprší a pak ještě kritizovali pár sociálů (nejvíc Dočkiho aspol.). Pak jsme šli spát.
4.Den jsme chtěli opět jít na celý den na koupaliště. Ale počasí bylo nic moc, tak jsme s Cigim rozhodli, že půjdeme pěšky do Jevan (jak říká můj spolužák Hrazdira do JeBan). Sbalili jsme tedy věci a šli. V Jevanech jsme si koupili v místních potravinách oběd (nebo snídani….já vlastně ani nevim co to bylo). Já jsem posnídal-poobědval nějakou bábovku a zmrzlinu. Když jsme došli k rybníku, Šimonovi se nelíbilo, že se tam nedá skákat do vody. Dohodli jsme se, že tedy rybník obejdeme a třeba narazíme na nějakou houpačku, nebo místo, kde je hloubka. Rybník jsme obešli, ale nenarazili na nic. Protože je v Jevanech rybníků víc, pokračovali jsme cestou k rybníku Švejcar. Na jednom břehu jsme zakotvili a vlezli do vody (tedy kromě Šukiho, který něco psal upřímné soustrasti a neměl na koupání náladu). Rybník byl vcelku mělký, takže když Cigi došel do půlky a měl vody po pás, rozhodli jsme se, že přece jen půjdeme na Vyžlovku na koupaliště. Když jsme tam dorazili, akorát se rozpršelo, takže nám to moc nevyšlo. Řekli jsme si nevadí a zabalili to. Do chaty jsme opět dojeli autobusem. Plavky jsme pověsili na šňůru a šli do hospody, protože hrála Sparta. Dali jsme si pivko, tedy až na Ondru, který jak jsem už napsal abstinoval a na Cigiho, kterého mi Ondra zkazil (…sakra…s kym teď budu chodit na pivo…kurva…J). Pivo bylo jako křen, takže bylo v hospodě plno. K nám si přisedl jeden místní opilec. Ani se s nim nedalo moc dobře pokecat, protože pořád jenom mlátil plácačkou mouchy a naše dotazy ignoroval, nebo na ně jen něco zabručel. Sám promluvil jenom když vzal do ruky plácačku Šuki a začal se s ní ohánět. Ožrala mu pak asi půl hodiny ukazoval, jak ty mouchy musí mlátit, a že to musí dělat tááákhle a néé tááákhle ani nějak podobně. No byla s nim sranda…Po fotbálku jsme se vrátili do chaty. Už ani nevim, co bylo večer na programu, takže vám to nemůžu sdělit, ale to je jedno. Tím tedy skončil 4.den.
5. Den musel jet Šimon a Adam domu a k naší velké lítosti se k nim přidal i Šuki (asi jel Upřímné Soustrasti na pohřeb, nebo co…). Domu ale jeli až odpoledne. Dopoledne jsme věnovali balení a úklidu. Šéfkuchaře dělal ten den Cigi, takže k snídani-obědu byl rýžový nákyp – Cigiho oblíbené jídlo…Tedy abych to uvedl na správnou míru…K obědu měl být rýžový nákyp. Místo toho Cigi připálil rýži, nalil do ní studené mléko a zamíchal do toho džem. Když jsem viděl to, co z toho vzniklo, poobědval jsem raději chipsy, takže ani nevim, jak to chutnalo. Odpoledne jsme věnovali fotbálku, ale vyhnala nás šílená bouřka a liják. Tak silný liják snad v Kozojedech nepamatuju… Rozhodli jsme, že se po vzoru reklamy na Staropramen v dešti vykoupem. Řekli jsme: „Tak co?“, „Tak jo!“. Vzali jsme na sebe plavky a vyběhli do deště. Bylo to super. Jediná chyba byla, že Šuki se klouzal po bahně a někde si rozřízl nohu o kámen…ale co…moje noha to nebyla…Než se ožení s Upřímnou Soustrastí, tak se mu to zahojí. Večer tedy všichni jmenovaní odjeli a v chatě jsme zůstali jen já, Cigi a Ondra. Večer jsme se zabývali skládáním textů pro naší kapelu a hráli jsme dostihy a sázky.
6.Den jsme věnovali úklidu chaty a odpoledne jsme šli „Ke Švarcovi“ na bramboráky a pak na menší výlet, abychom se podívali, co udělal ten liják pod vesnicí. Prošli jsme se slušně. Večer jsme opět věnovali dostihů (a já jsem opět prohrál L).
7.Den – poslední den. Kluci ráno odjeli a tím tahle super akce skončila.

Autor: Kotel

Cenzura: nikdo

Fotky: výběr na netu, pokud chcete vidět ostatní, napište do GB, pošlu mailem, nebo se domluvíme

kovosroti.wz.cz


Cigiho dodatek k reportáži:

Ještě takový menší dodatek k reportáži. Honza se nezmínil o pár důležitých věcech… Tak abych to vzal po pořádku. Na Kotlovu chatu s náma měl ještě přijet Dj Kubik alias Kubik od Mildnerů. Toho nejdřív držel v Praze klub Roxy, který je v pondělí zadarmo ( aby tam taky nešel ) a pak nějakej jeho maník, kterej měl také přijet. Oba nakonec nepřijeli, protože se zrovna konal nějakej open-air a tam přece tyhle dva maniaci nemohli chybět. Nám z toho důvodu, že nepřijeli, chybělo úplně skvělý techno v podobě Chemical brothers. Teda jenom částečně. Šuki nezapřel svoje sklony k nějakýmu technu a taky od někud vytáhnul jednou album Chemíků… Byla to fakt supr muzika – hlavně když jsme to poslouchali před spaním…. Když jsem u toho blahého času předspánkového… v úterý v tento čas – vlastně celý večer jsme začali debatovat na téma jakej je Dočki ( Jan Dočkal ) sociál, že si vůbec neumí plácnout a že se baví jen s mistrama republiky a skoro ani to ne… a pak taky přišlo slovo na TJ TŽ PŽK Třinec. Nejdřív jsme splnili starý kotlův sen a tím bylo telefonní číslo na Verču Navratíkovou… s tím číslem nebyl problém…prostě jsme si půjčili jeho telefon a asi v půl druhé ráno jsme napsali jeho kámošovi Kubovi Tomoszkovi SMS v tomhle znění : ,, Cau Kubo ! Jak trenujes, nemas cislo na Vercu ….“ Samozřejmě hned přišla odpověď… a hned nato přišla řeč na Puczoka – třineckého oštěpaře…. Drbali jsme ho snad víc než dočkiho s barešem dohromady… Pro jeho velkou oblibu jsme si na něj prostě taky museli sehnat číslo. Hned jsme psali Tomoszkovi SMS ve stejnym znění jako předtím, jenže místo Verči tam byl Puczok… Číslo na Puczoka jsme tedy také dostali. Docela lituju Šimiho, že Je ta „jediná skvrna na Puczokovejch trenkách“ , jak mu to Puczok odepsal.
Ve středu večer jsme také chtěli zažít dobrodružství v podobě rybaření. Samozřejmě na pytlačku.Vyšli jsme tedy asi v půl jedné v noci a po strastiplné cestě jsme došli až k nějakému rybníčku… u něj jsme zůstali tak pět minut a Kotel hned zavelil k cestě zpět. A aby to nebylo stejnou cestou, šli jsme nějakejma křoviskama a bažinama, přes potoky a přes paseky atd. atd. až jsme došli na hlavní silnici. Adam zůstal nevěrný svému zvyku, a žádné aut nestopnul ( to byl dokonce i oblečený ). Tak jsme museli jít k chatě pěšky.
Druhý den se hodně rozpršelo a my jsme neměli co dělat… Ondra si zrovna v pravou chvíli ( kdy Šuki netelefonoval… ) půjčil jeho telefon a začal nám tam předčítat ty pohádky, co píše jeho četařkám…. Např. v jedné stálo : „pod deset nejdu“ – už sice nevim kdo to psal ( jestli on nebo ona/ono ), ale na tom vcelku nesejde….